10. máje - Náměstí Jiřího z Poděbrad, už tři dny sám
Můj klid a víra má divné kořeny, pokroucené, ale hluboko rostlé. Sluncem prohřáté Náměstí Jiřího Z Poděbrad mi dnes dalo pohled na dva městské policajty, kteří vkráčeli do kostela oba najednou smekajíc služební čepice. V jedné z lavic seděla se zavřernýma očima krásná zrzavá katolička a modlila se. Prošel jsem ve zlaté, hřejivé záři božského paprsku večerního Slunce zapadajícího za hradbu činžáků, mezi lavicemi. Ticho bylo osvobozující, ale přesto živé. V pravém koutě, zastíněna mladým charismatickým židem ověnčeným paprsky svatozáře i paprskem Slunečním, dominujícím oltáři i světu, choulila se matka s dítětem, celá ze zlata, v nadživotní velikosti a přeci ztracená. Pomodlil jsem se k matce i jejímu dítěti, možná proto že ženy miluji víc než nejkrásnější ideje. Cestou zpět kostelem, mezi lavicemi, stále v paprsku světla jsem zachytil dívčí pohled a uvědomil jsem si, že i katolička rozhodně orgasmus mít může. Ze zalta tepaná matka s dítětem za mími zády se určitě usmála, když jsem kvůli těm krásným očím zakolísal v chůzi, jak už se mi tak před děvčaty stává.
Myslel jsem na poloboha Pana, když jsem pak pokuřoval svůj poslední tabák na schodech před kostelem.
Myslel jsem na poloboha Pana, když jsem pak pokuřoval svůj poslední tabák na schodech před kostelem.

