10. máje - Náměstí Jiřího z Poděbrad, už tři dny sám

Můj klid a víra má divné kořeny, pokroucené, ale hluboko rostlé.

Sluncem prohřáté Náměstí Jiřího Z Poděbrad mi dnes dalo pohled na dva městské policajty, kteří vkráčeli do kostela oba najednou smekajíc služební čepice.

V jedné z lavic seděla se zavřernýma očima krásná zrzavá katolička a modlila se. Prošel jsem ve zlaté, hřejivé záři božského paprsku večerního Slunce zapadajícího za hradbu činžáků, mezi lavicemi.

Ticho bylo osvobozující, ale přesto živé.

V pravém koutě, zastíněna mladým charismatickým židem ověnčeným paprsky svatozáře i paprskem Slunečním, dominujícím oltáři i světu, choulila se matka s dítětem, celá ze zlata, v nadživotní velikosti a přeci ztracená.

Pomodlil jsem se k matce i jejímu dítěti, možná proto že ženy miluji víc než nejkrásnější ideje.

Cestou zpět kostelem, mezi lavicemi, stále v paprsku světla jsem zachytil dívčí pohled a uvědomil jsem si, že i katolička rozhodně orgasmus mít může.

Ze zalta tepaná matka s dítětem za mími zády se určitě usmála, když jsem kvůli těm krásným očím zakolísal v chůzi, jak už se mi tak před děvčaty stává.
Myslel jsem na poloboha Pana, když jsem pak pokuřoval svůj poslední tabák na schodech před kostelem.

Meta