Overdrive's TXTs Schroedinger's Box

Za posledni tyden mi dvakrat prisel dopis, dokonce elektronicky, zadne
navonene ruzove psani, obsahujici neco ve smyslu: "Ahoj Tomasi, manzel
neni doma/manzel mi zdrhnul za jinou, tak ja k tobe prijedu bydlet.
Pocitej semnou zitra vecer. Tva XXX"

Kdyz se mi to stalo prvne, resil jsem to asi jako porucik Lukas ve
Svejkovi, proste jsem udal panu majiteli dotycne damy jeji soucastnou
adresu, pricemz jsem ji v mezicase slusne pohostil. No, ono to bylo
trosku jinak, ale veskrze logika i provedeni pasuje.

Kdyz se ozvala druha podobna pani [ano opravdu pani], rozhodl jsem se,
ze se vuci cele situaci tak nejak vymezim.
Nemusi to samozrejme byt verejne prohlaseni, jake tady cinim ted, jen mi
pripadne, ze by takovy text mohl byt zabavny a poucny. Mozna se take
bude hodit nekomu dalsimu, podobne, jako kdyz mel -blahe pameti- kamarad
na svem webu vzorovy text oznameni, ktere podaval mlady muz, kdyz
odmital jit na vojnu.

Tak tedy mile damy, musim rict, ze mi samozrejme lichoti, ze si me
vsimate a nosite me ve svem srdecku, musim vsak rict, ze je mi s
podivem, ze tato vase prizen se projevuje pouze v pripade, ze vasi
muzove zrovna nejsou doma.

To, ze jsem polichocen, az se zalykam stestim, ale nic nemeni na tom, ze
sam mam manzelku, ktera, ackoliv zrovna take neni doma, je stale nekym
koho hluboce miluji a rozhodne nemam potrebu vymenit ji za kufry
prededvermi stejne jako za teple telo jine zeny v posteli.

Milenka je samozrejme krasna instituce, namnohdy je to i velmi uzitecny
vztah, nicmene musim rict, ze pokud uz bych nejakou milenku chtel a
hledal, rozhodne se po ni porozhlednu sam, podle vlastniho uvazeni a
rozhodne by k vzniku zajemneho vztahu bylo potreba neceho vice nez hrube
samozrejmosti.

S uctou vas XXX

Mame bezva zajimave sousedy.
Odstahoval se kamarad, ktery se konecne rozhodnul, ze Zizkov uz neni nic pro nej a pujde tedy se zenou do jakesi chaloupky na kuri noze, ktera je tak obrostla matou, ze uz ji staci jen zalit rumem.
Zbylo mi po nem asi osum popelniku z lisovaneho skla, ktere se mi nadherne hodi do pokoje a moznost jet se nekam opit mojitem.

No nicmene byt je to hezky a tak si zaslouzi i nove, hezke, majitele. A taky ze jo. Hned prvni den jejich stehovani se mi podarilo otevrit dvere zrovna, kdyz -na rudo obarvena- slecna Zuzana koukala na nas zvonek. Nevim co na nem hledala, kazdopadne byla prijeme svolna, ze pujde dovnitr na kavu a jako fretka prosmejdila cely byt s tim, ze vzdycky chtela videt, jake je to mit zarizeny byt. No snad ji tedy ten nas pobavil.
Zaroven se z bytu stevoval nas charismaticky ex-spolubydlici, mlade, prejmenovane cynickym kolektivem na MiroPunkace nebo taky na Cici [chtel jsem si pordit kocku a misto ni se mi v byte usadilo tohle mlade... ale ke kockam pozdej]. No a tak si slecna Zuzana docela vyslechla co jsme zac, kdyby to nebylo poznat hned od zacatku z designu bytu a jeho obyvatel.
Dostala tedy Etioptskou kavu, od Heleny [Troiske] vynikajici kus domaciho kolace a s hlubokym pomrkavanim ras prijala mou nabidku, ze si k nim budu chodit pujcovat mouku, ackoliv neco takoveho vubec k nicemu nepotrebuju.

Zalezitost by se zdala byt zapomenuta hned, jak uz to tak byva, chlap se otoci, sukne se zatoci....
Ale ono ne.
Druhy den jdu z prace, s pisnickou na rtech jako ptacek, jak ze jsem to zas pekne zbudoval kus kapitalismu... nastoupim do zdvize [V kleci nekurte!]. A ejhle, v mem oblibenem patem mi najednou otevre dvere sluzticka.
A jaka. Zrzava, boky akorat, dokonce i nejakou famfarku zanotovala.
Jak se ukazalo, ocekavala sice slecna Zuzana nekoho jineho, ale kdyz uz jsme se dopracovali k takovemu milemu faux pas, nezbylo mi, nez se uklonit a galantne ji polibit ruku.
Na kavu chut nemela, ale pry uz udelala neco s tou moukou, kterou pry minule nemela.

Dobre rikam si, pres steny je slyset smich, obcas zatloukani hrebiku do cihel, to se mi libi, nebude tam nikdo komu vadi ma nahlas pustena muzika, na kterou by delnik se sbijeckou reagoval pravdepodobne nasazenim ochranych sluchatek. Dobri sousedi jsou zaklad... no kdeceho... ale rozhodne me spokojenosti.

Tak tedy do tretice vseho dobreho, vcera vecer:

Lezim v posteli, ctu si Tucet spinavcu, finale nejfinalovatejsi a najednou se mi v kline usadi velikanskej nadhernej kocour, stuli se do klubka a zacne si prist. Chvili si ctu dal a zacnu ho hladit, nakonec ale usoudil, ze je precejen selma a vydal se na pruzkum pokoje. Protoze jsem nedavno zachranil z popelnic nejaky knizky, ktery byly pochcany od kocek, lakaly ho predevsim ty. Pri pokusu vysplhat na knihovnu prevrhnul kytaru, ktere se k smrti vydesil, takze se tvaril legracne, ze si to ani sam neumi predstavit.
Dones jsem mu na usmirenou jediny jidlo ktery doma mam, teda kus slaniny, kterej moc nechtel, pravda pusobil nazrane a dobre zivene.
Tak jsem mu udelal exkurzi po pokoji, pozdej po byte. Vsecko prozkoumal a usoudil, ze jo, ze dobry, ze tam bude bydlet s cimz jsem zahy souhlasil, i kdyz jsem vedel, ze to asi neprojde.
Neproslo.
Po strisce, po kere se nesmi chodit ozralej, jinak je to Final Exit [jinak take Emo Exit], prisla holka v nocni kosili a v sandalich, mluvila trosku ostravsky a pusobila, ze by chtela kocicaka nazpatek.
Kocour usoudil ze je muj a nikam odeme nejde i kdyz teda jako kdybych vyhodil z pokoje kytaru, tak ze by se jako taky nezlobil.
Slecna v ruzove nocni kosili odmitla i kavu i cigarety [nastesti, pac ani jedno jsem nemel] a nakonec milemu Mourovi [Eduard jmeno jeho] odtrhla drapy od parket a odesli spolu po strechach.
Lehnul jsem si do postele a cekal, az zacne spanek byt silnejsi nez hlad.

Sejmul jsem si dnes masku absurdního výkonu.

Pořád dokonalý, okázale šikovný, užitečný, s květinou i dveře podrží, peníze domů přinese včas a všechny, oholený do hladka, kapitán na nejrychlejší jachtě v závodech přes Atlantik.

Takhle zůstane ležet podhozená vedle gauče, na kterém jsem přespal v košili a džínách.

Neoholený po třech dnech, rozcuchaný, s kruhy pod očima, rozečtený komix a dvě knihy (McBain a Camus), na stole blok, v něm spousta škrtů, na obrazovce pořád stejný zelenočerný terminál, z kterého už ani já nic nevyčtu. Ve sklenici od vína několik nedopalků cigaret, stejně jako v hrncích od kávy.

Dnes už ne,... do postele. Strniště vousů, Ty jsi cítit vlastním potem, cigaretovým kouřem kavárny ve vlasech, taky stopou chanelu, co jsem Ti koupil. Nebo snad někdo.

Nejsem zlý hacker z obrázků v módních časopisech, nejsem Neo a Superman.

Zazvonila jsi kolem šesté ráno, zrzavé vlasy zmoklé, někde ježaté, jinde splihlé, přesně tak jak nechceš.
Mokrá jako myš, rozzlobená jako kočka.

Ne dnes taky nejsi kočičí máma břitvačka, Trinity v latexu a Loiz Lane.

Posledních pár stránek jsi bušila do klávesnice jako vzteklá letní bouřka, znova a znova řádky černaly slovy, které razantní klepání do backspace zase odesílalo do zapomění. Nedaří se ti už tři dny dopsat pointu toho scénáře, má milovaná. Ani v kavárně ani doma u starého pracovního stolu.
Řekl bych, že jsi nespala, nebo možná hodinu dvě.

Emancipovaná, krásná a ostrá jako břiva, padáš do postele vzteklá, protáhnout se a uvolnit.
Poslední kousek masky, který odkládáš, jsou brýle, než zavřeš unavené oči...