Masky
Sejmul jsem si dnes masku absurdního výkonu.
Pořád dokonalý, okázale šikovný, užitečný, s květinou i dveře podrží, peníze domů přinese včas a všechny, oholený do hladka, kapitán na nejrychlejší jachtě v závodech přes Atlantik.Takhle zůstane ležet podhozená vedle gauče, na kterém jsem přespal v košili a džínách.
Neoholený po třech dnech, rozcuchaný, s kruhy pod očima, rozečtený komix a dvě knihy (McBain a Camus), na stole blok, v něm spousta škrtů, na obrazovce pořád stejný zelenočerný terminál, z kterého už ani já nic nevyčtu. Ve sklenici od vína několik nedopalků cigaret, stejně jako v hrncích od kávy. Dnes už ne,... do postele. Strniště vousů, Ty jsi cítit vlastním potem, cigaretovým kouřem kavárny ve vlasech, taky stopou chanelu, co jsem Ti koupil. Nebo snad někdo. Nejsem zlý hacker z obrázků v módních časopisech, nejsem Neo a Superman. Zazvonila jsi kolem šesté ráno, zrzavé vlasy zmoklé, někde ježaté, jinde splihlé, přesně tak jak nechceš.Mokrá jako myš, rozzlobená jako kočka. Ne dnes taky nejsi kočičí máma břitvačka, Trinity v latexu a Loiz Lane. Posledních pár stránek jsi bušila do klávesnice jako vzteklá letní bouřka, znova a znova řádky černaly slovy, které razantní klepání do backspace zase odesílalo do zapomění. Nedaří se ti už tři dny dopsat pointu toho scénáře, má milovaná. Ani v kavárně ani doma u starého pracovního stolu.
Řekl bych, že jsi nespala, nebo možná hodinu dvě. Emancipovaná, krásná a ostrá jako břiva, padáš do postele vzteklá, protáhnout se a uvolnit.
Poslední kousek masky, který odkládáš, jsou brýle, než zavřeš unavené oči...
