Overdrive's TXTs Schroedinger's Box

Tento text by měl být jakýmsi úvodem pro sérii článků na téma Bůh,
božství, víra a rituál jejichž základem jsou rozhovory s lidmi, kteří
byli i nebyli vychováni v nábožensky založených rodinách, kteří hledají
svůj postoj a pohled na božství v každodenním životě, kteří se snaží
pochopit, přijímat, ale také se zbavit a odmítat.

V žádném případě si nekladu za cíl najít jedinou pravdu, nebo snad
někoho o čemkoliv přesvědčovat, mým cílem je spíše poznání a pochopení
toho, jak víra prostupuje našimi životy a zda je pro každodennost
důležitá nebo není.

Sám jsem byl vychován v rodině intelektuálů, kteří nepřikládali víře a
bohu (budu úmyslně psát s malým b, protože v mém pojetí se budou
myšlenky týkat nejen Boha jediného) zásadní význam ve smyslu nutnosti
každodenní kontemplace. Prošel jsem ve svém nedlouhém životě několika
stádii vnímání celého problému, které počínají u naprosté nevzdělanosti
a ignorování celého tématu, pokračovaly přes jistou znalost a odmítání a
v současné době se snažím o sebevzdělání a uchopení celé problematiky z
pozice eklektického nadhledu, snažím se o jakýsi meta pohled. Dlužno
podotknout, že mé vzdělání v problematice religiózní není v žádném
případě systematické, ani náhodou jednostranné a také v žádném případě
dokončené.

Proč takovéhle přiznání k nevzdělanosti a de facto ignorancii?
Nu především proto, že mé texty mají vyvolat debatu, mají mne samého - a
nejen mne - přivést k dalšímu poznání a poznávání, a také proto, že
běžný čtenář mého textu bude velice pravděpodobně ve stejné pozici, tedy
v pozici částečně vzdělaného, částečně si problém uvědomujícího a zcela
jistě se vyvíjejícího inteligentního jedince, který svůj zájem upírá i
na mnoho dalších jiných témat, která se mu stávají každodenností. Díky
takovému přiznání se mi možná podaří omluvit nedostatky v mích úvahách,
stejně jako se možná podaří přiblížit čtenáři můj názor na základě
jistého sblížení se s autorem.

Tak tedy věnujme se již tématu.

Jak již jsem předeslal, vyrostl jsem v rodině, pro níž víra nebyla něčím
odtažitým ani odmítaným, nebyla to v žádném případě rodina ateistů,
kteří by programově zavrhovali cokoliv s ní spojeného, vždyť to asi ani
nebylo možné, když matka vystudovala dějiny umění a nevlastní otec
pochází z prostředí katolické střední třídy, kteréžto vliv byl ale
překryt jeho technickým a pragmatickým technickým uvažováním.

Kostel pro mne v době raného mládí a dětství byl symbolem výtvarného a
umělecko-řemeslného vývoje společnosti, kdy baroko bylo maminčinou
výtvarnou láskou, stejně jako otec obdivoval duchovní hudbu, díky
hloubce pocitů, které v něm, přes pragmatičnost jeho uvažování, dokázala
zřejmě vyvolat. Dodržování desatera a základní lidská slušnost i v době,
kdy šedé dny totality nutily člověka k nepěkným kompromisům, to bylo v
naší rodině jakési nediskutované pozadí, nosná linka všedního žití a
mojí výchovy, asi tak stejně základní jako například slušné chování při
stolování.
Maminka byla vždy ta, která daleko více četla a zajímala se o kulturu,
otec zase byl ten, kdo v naší rodině zastupoval onu každodenní
přízemnost, avšak bez pejorativního nádechu toho vyjádření.

Vánoce a velikonoce se slavily bez přidané hodnoty věrouky či modliteb,
jako svátky volných dní a rodinné pohody, vzájemné komunikace a sdílení.
Asi jako pusa před spaním, kterou každé dítě dá a dostane od svých
rodičů než jde spát.
A právě tahle pusa před spaním je něco, co mladému chlapci zhořkne v
době puberty, kdy si myslí, že začal rozum brát a začne mít na věci
vlastní názor. Zcela jistě je to názor nedokonalý a pochopení, stejně
jako odmítání, se budou někomu staršímu a vzdělanějšímu zdát směšné.
To se mi stalo i s vírou, stejně jako se základní slušností. To obojí se
mi stalo polibkem před spaním.
Začal jsem si na věci dělat vlastní názor, podložený tím, že jsem si
zvykl hodně číst.

Jak ten názor vypadal, by se dalo vyjádřit jedním momentem, který si z
dětství pamatuji:

Ležel jsem už několik týdnů v různých knihách, tehdy jsem ještě
nekouřil, takže mi od nich nic neodvádělo pozornost a já četl dlouhé
hodiny v kuse. A můj zájem padl, po dočtení nějakého hororu, na dvě
nádherné staré, mírně ošoupané knihy Nového Zákona, které naše rodina
zdědila po prababičce, na níž vzpomínám coby na starou ženu, která mne
nutila pít odporně sladký černý čaj s mlékem.
Pustil jsem se tedy do čtení jako by byly bývaly Biblické příběhy
beletrií, na jejíž čtení jsem byl v té době navyklý.
Přestal jsem po nějakých dvou stech stranách se slzami v očích. Bylo mi
tehdy asi tak šestnáct let.
U nedělní snídaně jsem si nechal jednu z knih položenou vedle vánočky z
máslem a kakaa, abych se o ni mohl opřít v rozhovoru, který jsem si
napůl připravil.
Nepamatuji si již přesně, o čem se tehdy přesně mluvilo, jen vím, že
jsem pohnutým hlasem sděloval svým rodičům, že mi Bible neuvěřitelně
vadí, protože mám dojem, že Nový Zákon dělá z lidí otroky. Vždyť přece
všechna ta přikázání a všechna ta nařízení zbavují člověka svobodné
vůle, svobody konání. Kdo, že má právo říkat mi, jak mám žít, kdo má
právo říkat takhle obecně, že musím vždy nastavovat druhou tvář. Vždyť
to přece člověka oslabuje, před jinými.

O několik let později, začal jsem cítit v naší rodině úpadek, který se
projevoval mimo jiné tím, že moji rodiče začali trávit volný čas
nakupováním v supermarketech a sledováním odporných televizních seriálů,
ve kterých po vyřčení přihlouplých vtípků zazní potlesk a smích
neviditelného publika. Tím jsem velmi trpěl, stejně jako jsem trpěl tím,
že na gymnáziu nebyli žádní spolužáci, kteří by četli Franze Kafku,
Egona Hostovského a markýze de Sade. Vždyť oni se učí literaturu tak, že
si dělají poznámky při výkladu vyučujícího a ty pak prostě papouškují,
když jsou voláni k tabuli. Jak stupidní. Dlužno podotknout, že tento
druh přijímání vzdělanosti se mi nikdy nestal blízkým a díky tomu jsem
zcela jistě v mnoha ohledech naprostým ignorantem.
I přes tenhle svůj, ne příliš vřelý, vztah ke středoškolskému vzdělání
jsem nakonec odmaturoval, zachovávajíc si lásku ke čtení a k informačním
technologiím. Ovládal jsem v té době základ programování, stejně jako
jsem s radostí a osamoceně četl Williama Shakespeara a Williama Gibsona.
To, že se o alespoň jednom z nich nejsem schopen s nikým bavit, než snad
se svou učitelkou literatury a s učitelem angličtiny, a to, že o tom
druhém ví jen jediný můj spolužák, na to už jsem si tou dobou zvykl.

Po úspěšném složení maturity a přijetí na vysokou školu (obor Informační
studia a knihovnictví na Slezské Univerzitě v Opavě), jsem se rozhodl,
že budu sám chvíli stopem cestovat po Evropě a za cíl jsem si vybral
Španělsko, o němž jsem téměř nic nevěděl a jehož literatura, stejně jako
jazyk, mi byli velkou neznámou.
Tehdy se ke mě Biblické příběhy vrátily po delším čase díky tomu, že
jsem si nevzal dostatečnou zásobu knih, takže jsem nebyl schopen ukojit
svou závislost na čtení, a s povděkem jsem tedy přijal drobnou Gideonovu
Bibli, rozdávanou na střední škole zdarma, vázanou v modrých
plastikových deskách, kterou přivezl kamarád.
V době siesty a také fiesty, přes po polední horka, jsem polehával v
opuštěném vesnickém kostelíku a četl si, kterak Ježíš rozdával svým
učedníkům ryby, kterými nakrmili dav a sliboval jim, že On bude stromem,
který poskytne blahodárný stín znaveným, stejně jako jeho větve
poskytnou útočiště ptactvu nebeskému. Venku se tetelil vzduch, kostelík
voněl vyčichlým kouřem kadidla a bylo tam krásně chladno. Chápal jsem
jinotaje a představoval jsem si i ono pekelné horko Palestiny, kdy stín
a klid jsou tak nedosažitelné, stejně jako klid a mír v duši.

Moje tehdejší láska, za kterou jsem se ze Španělska vracel do malebného
Moravského městečka Mohelnice, byla z katolické rodiny a mne tehdy
uhodilo do čela strašlivé nepochopení, které jsem uviděl v jejich domě.
V naší domácnosti byla Bible jen jedna z mnoha knih, které stály v
policích regálů mezi knihami o umění, detektivkami, filosofií, science
fiction, Kamasutrou a Uměním Milovat.
Dům, v Mohelnici, kam jsem přijel, abych byl představen rodičům své
Velké Lásky byl naopak Domem Písma. Ta kniha tam byla jediná. Nad
každými dveřmi visel kříž s utrápeným zmučeným filosofem, nikde žádné
obrazy a plakáty z divadel, na které jsem byl tak zvyklý ze svého
rodného panelákového bytu a i z domácností mnoha přátel, kde zase bývaly
tak časté také hudební nástroje, od klavíru až po basovou kytaru. Ta
Mohelnická domácnost byla cítit vychladlým citem, stejně jako matka té
ženy, kterou já tak miloval.
Jaké bylo mé překvapení, když nejmladší člen téhle rodiny dostal ke svým
třetím narozeninám Obrázkovou Bibli a růženec. Jaké bylo mé překvapení,
když D., ta již téměř třicetiletá žena kterou jsem obdivoval a bezmezně
miloval ve svých devatenácti letech, mi vykládala, jak si odtrpěla
psychiatrické léčení z důvodu anorexie a bulimie, zřejmě způsobené tím,
že jí matka vtloukala do hlavy, že tančit a poslouchat moderní hudbu, že
to je proti Jeho vůli a slušné děvče nemůže přece tancem vystavovat na
odiv své tělo, vždyť takové děvče by nemohlo být považováno za cokoliv
víc než děvku.
D. chtěla tančit. Toužila po tom, aby byla přijata na taneční
konzervatoř (což se jí také o několik let později podařilo v Holandsku).
D. toužila po tom, aby mohla žít jako jiná, naprosto normální děvčata
bez neustálého připomínání, že vše co ji zajímá a s čím se stýká je
hříšné a zlé.
Vnímal jsem tehdy růženec, jako nějakou strašlivou svazující a škrtící
šňůru, která dokáže zničit přirozenost děvčete natolik, že se opakovaně
pokusí o sebevraždu. Rozhodl jsem se nenávidět tu všeobjímající, a
tolik proklamovanou, lásku.
Jak mi bylo dobře s Novým Zákonem, jehož krásná podobenství mne
oslovovala ve Španělském kostelíku, tak jsem od té doby dostával
záchvaty vzteku při rozhovoru s kýmkoliv, kdo byl ochoten stavět se na
stranu křesťanství.

Od té doby jsem ušel ve svém intelektuálním vývoji a vzdělání dlouhou
cestu, ale stále hledám svůj vztah k věcem s bohy spojeným. Potkal jsem
se s uctívači kde čeho, od zlatých telat, přes laskavé bohyně, potkal
jsem se s ateisty tak posedlými svojí ideou, že si s ničím nezadali s
těmi, jejichž víru odmítají.
Myslím, vím, že za ty roky, které uplynuly od doby, co jsem miloval D.,
diskutoval o Novém Zákonu u nedělní snídaně a četl si o stínu stromu v
kostelíku ve Španělsku, jsem několikrát sám pocítil dotek něčeho, co by
mne mohlo přesahovat. Vnímal jsem existenci něčeho tak cizího a jiného,
jako jsou pro mravence lidské sny o architektuře.
Jsem také asi nucen uznat, abych měl při psaní čisté svědomí, že mám potřebu věřit, uctívat a vykonávat 

rituál. A stejně tak se cítím
povinován, jako intelektuál, bojovat proti církvím, sektám a
zkostnatělosti pokroucených tradic, proti útlaku.

To čemu se dále v textech hodlám věnovat je právě tento boj a zároveň
pochopení, přijetí a kontemplace jsoucna. Ať již takového, které mě
přesahuje, tak i jsoucna každodenního, z něhož v dané momenty vidím jen
střípky, a teprve při pozdějším pohledu, skládá se mi mozaika celku.

Popsal jsem zde svou cestu, nebo spíše úplný její základ, tři základní
body, které se týkaly mne a víry, mého osobního vývoje a dotyku s
náboženstvím.
Pokusím se v dalších článcích rozebrat k čemu jsem dospěl a kam mířím ve
studiu religiozity, jako ignorant, nevychovaný v žádné tradici, který si
sám o sobě rád myslí, že stojí na straně svobody a zdravého rozumu.
Existuje něco takového jako zdravá výchova k náboženskému cítění,
existuje něco takového jako zdravá víra?
Tak právě z těchhle dvou otázek bude dál vycházet série článků, k
jejichž psaní se chystám a kvůli nimž vedu rozhovory s lidmi ve víře
vychovanými, vzdělanými, nebo i s lidmi, kteří víru a náboženství
vášnivě odmítají.
Rád také přijmu jakékoliv zajímavé a věcné dopisy týkající se tématu na
emailové adrese tpetru@gmail.com.

Tak tohle je moje po dlouhé době. Takový úvod obsahuje každý blog, jenž není svým autorem doplňován nijak zvlášť často. Sám mám takové blogy asi nejraději, protože jejich autoři píší jen když na to mají náladu, nebo když mají světu co říct. No jestli mám světu co říct, to zrovna nevím, spíše mám teď tu náladu na psaní.

Rozhodl jsem se, že budu psát i česky i přesto, že o několik příspěvků níže mé rozhodnutí bylo přesně opačné. Přecejen je to pro mne výrazně snazžší a mohu si tak daleko více hrát s jazykem, ačkoliv uznávám, ž epsaní v češtině je pro mne asi tak stejným cvičením mých jazykových a slohových cvičení, jako když píšu v angličtině. Jen mi je ta čeština prostě blíž a přirozenější. Neříkám že se angličtiny na tomhle blogu zříkám úplně a je možné, že nakonec bude blog směsicí obou jazyků, jakousi makarónštinou, no snad ne hotentotštinou. Textykteré sem budu psát nejsou dopředu promyšlené a může se tedy stát, že je budu ještě po prvním zveřejnění upravovat nebo doplňovat, takže to tu berte jako jakýsi skicář a poznámkový blog - blok, zároveň jako přípravnu textů,které budu chtít později někde zveřejnit v nějaké vážnější podobě, například tiskem. Pokusím se i nadále zachovat logiku tagovaných textů, jen nevím, jaký tag dám zrovna tomu, o čem budu psát o pár řádků níž. Asi tomu budu říkat úvaha. Tak tedy tag úvaha, přidávám také tag intelektuál, komunikace a vztahy.

Velice se mi lébí možnost posílat sem emaily, které se pak zveřejní. Člověk pohodlný, kterým já bezesporu jsem, se nemusí zabývat přílišnými problémy s formátováním, to za něj vyřeší blog automaticky. Trochu té kurzívy, nějaké ty odstavce a je hotovo. Zároveň je to velmi pohodlný způsob,když člověk píše kudy chodí a pak jen stránky svého bloku odesílá tam, kde se mu náhodou podaří chytit signál Sítě Sítí.

Hraji EELS, je mi trochu Smutno, posledních pár dní si se Sofi moc nerozumíme, já potřebuji klid a ona svobodu. Ona něco hledá, já mám tvůrčí náladu a potřebuji diskuzního partnera, kterým ona nechce být.

Chybí mi inteligentní bytost, která by dokázala reagovat na to, co se mi honí v hlavě a nevkládat do toho emoce. Nebo naopak, pokud se má jednat o emociální hru, aby ten diskuzní partner dokázal pochopit, že je to hra, psychodrama, které musí procítit, aby mělo smysl, ale asi jako když něco běží ve virtuální mašině VMware, prostě oddělit realitu a city s ní spojené od toho, co se probírá, vytvořit si virtuální prostor, arénu, pro emoce a pro pocity. Udělat kopii sebe sama a tu potom používat jako postavu ve hře.

Takhle nějak to podle mého mají lidé, kteří dělají sporty nebo sledují televizi.
Jejich koníček se jim stane jakousi arénou citů, jakousi bezpečnou polstrovanou celou. Vždyť přece všechny ty nadávky a pokřiky, fandění, vždyť to se týká jenom hry a nemůže to být bráno vážně mimo ni. Vždyť přece každý ví, že Esmeralda není v životě nešťastná a slepá, je to jen herečka a její role. Virtuální místo pro city, pocity, děje a imaginární lásky i nelásky. 
Pro mě je tímhle virtuálním prostorem například hraní "her na hrdiny" (v angličtině je to pojmenování daleko přiléhavější, tedy Role Play Games). Můžu do Hry (RPG) vkládat spousty zajímavých idejí, můžu zkoušet různé kombinace předmětů, podmětů a přísudků, vytvářet imaginární příběhy a virtuální emoce. To, že se jedná o společenskou hru, která vyžaduje spolupráci s ostatními, kteří se spolu se mnou noří do virtuálních prostorů mi umožňuje nezaplétat se, nenechat se strhnout a padnout do nějakých smyček sebe samého. Musí to být sdělitelné a do jisté míry zábavné, musím reagovat na to, co ti ostatní udělají, což doplňuje mé úvahy o to co nejsem já, co si sám nedokážu představit a vymyslet. 

Toužím znovu začít hrát, protože mi to umožňuje přemýšlet a tvořit i díky zpětné vazbě. Důležitý je dialog, schopnost nejen vyprávět, ale také komunikovat a hrát. Nestačí pouze studovat problém a téma, ale je potřeba je také předat, okořenit a zahrát, aby tak vznikl příběh,který ostatní budou chtít prožít a stát se tak jeho součástí.

Moje žena teď nechápe nebo nechce chápat něco, co je jí jinak naprosto přirozené, tedy to, že by mohlo jít diskutovat například o emocích bez emocí. Vždyť přece režisér filmu o znásilnění nemusí sám znásilnit, aby mohl ve svém díle s pocity a událostmi pracovat. A samozřejmě ani herci v rolích násilníka a oběti nepodléhají své roli tak, že by je jejich práce poznačila na celý život. To ve mě vyvolává zmatek a rozčiluje mě to. Znamená to, že jsem něco přehlédl, něco pro vztah velice důležitého, něco, kde ztrácíme rovnováhu. 

Že by snad má témata byla příliš složitá? Ale to snad ne, vždyť pokud by naše inteligence byly schopné manipulovat pouze s lehkými tématy, pouze z nich tvořit látku snů, tak tehdy bychom právě byli nuceni prožít to těžké na vlastní kůži, abychom byli intelektuály (a musím říct, že i já i má žena sami sebe vnímáme jako intelektuály velmi rádi a snad ne zcestně).

Ne, intelektuál není někdo proto, že si pořídí brýle s černou plastovou obroučkou, nestačí nosit u sebe blok a občas si do něj udělat poznámku, tak jako to dělám i já i ona každodenně. Ten blok a poznámka už důležité v pravdě jsou, ale ta poznámka by neměla obsahovat pózu, jak tomu často zřejmě je (a stává se to i mě samému), neměl by to být text, terý je (byť nevědomky) určen k tomu, aby na někoho zapůsobil (v takový moment je text nepřirozený a neupřimný). To co si píšeme do bloků by mělo. podle mého, být spíše něco důležitého, co mě samému se převaluje v srdci, nebo co mi tiše šeptá "všímej si mě" kdesi za hranicí každodennosti v mozku. A právě takové poznámky v bloku, ty je nutné měnit v souvislé texty, v kontemplaci se dotýkat toho, na co odkazují, probírat je a měnit ve výsledek. Teprve až se člověk dostane do tohohle požehnaného stavu, kdy sám sebe vůlí donutí, zpracovávat to, co obsahuje jeho blok, ty náhlá vnuknutí, ty střípky, které člověku zůstanou z chvil, kdy zahlédne něco většího, celkový obraz, nebo snad něco důležitého.

Mluvím tady o tom, když člověk promění své poznámky a své myšlení a cítění, za pomoci vůle v intelektuální činost, práci, tehdy se může člověk nazývat intelektuálem i když brýle vůbec nepotřebuje a nerad posedává v kavárnách.

Zároveň je to, o čem tady píšu, tedy poznámky přeměněné v souvislý text, intelektuální činnost, hluboce uspokojivé, byť mizerně placené zaměstnání. Dělal jsem v životě mnoho prací, ale tahle konkrétní, tedy proměňovat poznámky a střípky myšlenek v něco smysluplnějšího, co už slouží mě samému, abych si uvědomoval svět v jeho celistvosti a komplexních krajkách vazeb mezi ději a předměty, tak tahle práce je mým skutečným povoláním: Píšu pro radost, pro hluboké uspokojení z pochopení.

(Vlastně i teď píšu z toho důvodu. Pomáhá mi to uvědomit si, kde dělám v životě a vztahu chybu. Text o intelektuální práci a poruše komunikace mezi dvěma partnery, to je moje katarze i můj krok k pochopení.)

Poznámky a krátké komentáře jsou jen jakýmsi mezikrokem. Ty často znamenají pouze to, že mne něco zaujalo, buď v souvislostech, které jsou tak komplexní, že nebylo v daný moment možné je plně zachytit (vznikla tedy jen rychlá skica), nebo jsem si něco poznamenal proto, abych se zbavil něčeho, čím už jsem se nechtěl cítit obtěžkán. Vystříknout pryč ty kapky semene ideí.

Osobně se cítím povinován tímto řemeslem intelektuální práce, bez jakéhokoliv nároku na honorář v podobě přijetí ze strany nějakého čtenářstva či jiného publika, byť je mi samozřejmě příjemné, když má můj projev svého příjemce. Je mi nadevše drahá má schopnost psát a vyjadřovat tak své poznání světa, který uchopuji a kterým kráčím. Potřebuji psát, snad nejvíc právě když mne nikdo neslyší jak mluvím. Intelektuální práce jsou mé schody do nebe. Prvním schůdkem je uvědomování si reality, pozorné vnímání. Další schod jsou poznámky k emocím a pozorovaným dějům, rychlé náčrtky tužkou, které, kdybych byl malíř (což nejsem ani v nejmenším) by mi umožnili nezapomenout (nebo zapomenout). A pak, konečně hurá, několik dlouhými skoky, myšlenkovými obraty a vazbami, nápady, je mi dáno vystoupit z mezzaninu do prvního poschodí, kdy je myšlenka najednou ucelená, krásně tvarovaná, jako ženské boky a už jen její dokončování mne přivádí k ůžasu nad její krásou (zde závidím vždy figurálnímu sochaři).

Intelektuální práce je, stejně jako čtení (které je jejím opakem) jistým druhem hlubokého sebeuspokojování, namnohdy katarze, jindy hra, jindy komunikační prostředek.

Výše jsem napsal, že by nemělo být cílem psaní jen psát pro jiné, snažit se oslovit a někoho ovlivnit, okouzlit. Za touto myšlenkou si stojím, ale stejně tak není zřejmě rozumné pouze psát do šuplíku, protože tím se člověk ochuzuje o názory, a o tolik cenou komunikaci. Intelektuál sám se snadno může ztratit ve svém vytržení, ve svém hledání. Může snadno zastavit svůj pokrok tím, že jeho pravda a názor není konfrontován s realitou, názorem a pravdou někoho jiného, verifikován. Intelektuál, stejně jako člověk obecně, je zoon politicon, tedy člověk společenský.

Podobně, jako homosexuálové mají zúžené pole své aktivity, v daném případě sexuality, díky tomu, že homosexuálové jsou poměrně úzká skupina, menšina, tak i intelektuál má zůžené své zázemí komunikačních partnerů. Je jasné proč tomu tak je. 
Intelektuální práce potřebuje minimálně stejně inteligentní odpověď. 
Nejedná se o nějaké povyšování či nějaké elitářství (byť věž ze slonoviny nás snad nikdy nepřestane lákat), ale je zřejmé, že pokud se někdo bude chtít bavit na nějaké téma, které je mu blízké a věnuje se mu se vší láskou, nebude rád, když mu bude komunikačním partnerem někdo, kdo o tématu nic neví a třeba se ani není ochoten či schopen učit. 
Taková marnost je krásně definována příslovým "házet perly sviním", aniž by v daný případ bylo nutné brát přísloví pejorativně. 
Cítím proto intelektuální práci jako často osamělou hru pasiáns neměla by se však stát zoufalou onanií. Člověk když například píše, často špatně snáší vyrušování a nemyslím si, že je to jen můj problém. Vždyť tak často můžeme v předmluvách knih číst, že jejich autoři děkují svým blízkým za podporu a trpělivost. Často je psaní (nebo zřejmě i jiná umělecká a intelektuální práce) i činnost sisyfovská, kdy myšlenka, kterou vytlačíme na kopec pochopení, ukáže se nekomunikovatelnou nebo při její verifikaci pochopíme, že nebyla správná, či adekvátně hodnotná.

Tedy tvrdím, že je nezbytně nutné nejen poznámkovat své myšlení, ale zároveň poznámky dovádět do formy pochopeného a propracovaného textu, popřípadě jiné adekvátní formy. Je také zásadní v průběhu celého procesu komunikovat jak myšlenky, tak samotnou práci na nich a jejich závěry. Stejným způsobem může být nakládáno i s emocemi i když tady by asi přílišné zpytování a babrání se v nich, mohlo způsobit neupřímnost cítění a mohlo by tak být na škodu. Pokud již však člověk potřebuje uchopovat a pracovat s emocemi nebo myšlenkami, měl by jeho komunikační partner být schopen tuto činnost vnímat jako ucelený proces, měl by být schopen chápat jakousi hru se skleněnými perlami, kdy každá jednotlivá myšlenka nebo emoce je korálek nebo kamínek, a jen trpělivou prací může vzniknout krásný náhrdelník, korunka, která bude zdobit hlavu či šíji.

Je zajímavé, že žijeme čím dál tím více intelektuální životy, komunikujeme na virtuálních místech, díky internetu se naše emoce a naše myšlenky stále více šíří, ale také odosobňují, ale i přesto mám já osobně dojem, že ubývá komunikačních partnerů, kteří by byli schopní sledovat složitější diskuze nebo obsáhlejší texty. 
Tak schází na úbytě diskuzní skupiny ale i textové blogy. Hypertextové myšlení, skákání z ideje na ideu, vede podle mého mimo jiné k tomu, že jsme snadněji a snadněji emocionálně ovlivnitelní, byť i jen krátkými texty. Rychle zapůsobit a přenechat místo dalším emocím. Reklama a klip. Možná kvůli tomu je stále větší problém najít komunikačního partnera, stejně jako spoluhráče na šach. Jsou totiž myšlenky, které není možné uspěchat, jsou myšlenky, nebo texty, které nejsou dokonalé v celém svém plynutí a jejich hodnota vynikne a vznikne až ve chvíli, kdy jsou přijaty v celistvosti, kdy jsou pochopeny ve smyslu ducha, nikoliv jen litery textu.

Virtualizace myšlení je pro mne vlastně jiným vyjádřením víry v existence trpělivosti, kdy člověk dokáže v klidu sledovat průběh myšlenky a jakoby stát nad ním, čekat, a teprve poté se rozhodovat, vyjadřovat, kritizovat a prociťovat. Trpělivost vnímám jaksi nadřazenou hypertextovému myšlení.

Hledám takového komunikačního partnera.

Doufám, že moje žena je stále něčeho takového schopna. Stále doufám, že existují lidé, kteří jsou schopni poslouchat nejen easy listening pop, ale také vážnou hudbu. Stále doufám, že existují lidé, kteří si dokáží užít koncert i když v jeho průběhu jeden z muzikantů zahraje falešný tón. Velice doufám, že stále existují lidé, kteří rádi čtou stejnou knihu jako jejich partner nebo přítel, aby si o ní mohli společně popovídat a tím umocní svůj zážitek z ní. Nebo je už něco takového starosvětská zábava, které se nikdo nevěnuje a připadal bych dnešním mladým, šestnácti až dvacetiletým jako nepřekonatelný zpátečník?