Overdrive's TXTs Schroedinger's Box

[[Rekl bych, ze tenhle text prameni z nemoci a nemoznosti opustit byt ve kterem prave stonam. Bude takovehle jednou i stari, bude-li jake? ]]

Ziju v nejvetsim meste ktere tu mame.

Pro lidi z vetsich mest, z tech zvirat co nikdy nespi, jejichz ulice jsou opravdove tepny plne krve dopravy a zivota, tak pro tyhle lidi je me nynejsi mesto jen maly a hezky zapadakov.

Ani pro me neni velke, i kdyz jej neznam ani zdaleka cele.
Za dva roky jsem nemel ani dost casu ani dost energie jej prochodit, projezdit,
prosnit a prozit.
Jenom tu prezivam, nepropadam nadeji.

Jem hlupak, kdyz Te prestavam poslouchat, vzdyt prece Ty -mesto- jsi mi vzdy
zpivalo do snu, rozhanelo zavoje depresi a provazelo me v mojich nocnich
vyletech, vzdy blizko, u nohy, jako dobry pes.
Neustale posloucham vas, lide, pratele, kolegove i cizi lide, cizinci.
Slycham vase zivoty, vase reci, vas dech.
Stale posloucham i tlukot Tveho srdce, ma mila.

Ne ja si nestezuju, zapsal si urednik do cerneho notesu, ktery diky krizi
musel koupit z vlastni vyplaty.

Ale pak si najednou uvedomim, jen obcas, ne kazdy vecer. Tehdy si uvedomim, ze
mi chybi jine mesto. Me mesto. Nezname mesto.
Jako spolecnik, jako tajna milenka, jako davny pritel.

Sedim ted zrovna uprostred Tebe samotne, ma krasna, davna lasko, Praho.
Pozoruji televizni vez, ktera se mi tyci pred oknem, jeji cervene a
modre nasviceni. Cerna miminka na tmave modrem, sametovem pozadi bezehvezd.
Posloucham ryk opilcu tahnoucich ze ctvrtecniho hyreni v jedne z mnoha Zizkovsych knajp.
A.

A je mi smutno po pokoji, za jehoz okny jezdi tramvaje, pokoji bez kamen v nemz jsem 
malem umrznul [no tak hrozne to zas nebylo, jen para od ust sla tedy poradne] a
smutno je mi i po lampe, ktera neda oku zpocinout v klidu temnoty, protoze se
prilepila hned na okno toho pokojiku.

Jsou-li tve ulice, ma mila Praho, zilami sveta, tak jako jsou ulice Londyna,
Parize, Dhaky a New Yorku jeho tepnami, pak me samemu, unavenemu nad textovym
editorem, dnes v noci chybi opustenost a samota panelakove vyspy civilizace,
konec slepeho streva streky v industrialni zone za Olomouci.
Chybi mi starodavny smutek ziky Delnicke Tridy, maly krevni obeh stareho
mestskeho okruhu u mestskych hrbitovu [kde cerstve odpociva muj tata, ulozen
tyden pred 56 narozeninami].
Chybi mi praskla zilka na tvari sveta a vesnicky klid Trucianskych Klacan, nabehla zila na Slovenksem muzstvi Ziliny.
Chybi mi mesta, ulice a byty, v nichz jsem byl svobodny a bezstarostny.
Chybi mi okraj.

Svazala jsi me maticko Praho. Svazala jsi me svou vuli k -imaginarni- moci,
svazala jsi me praci v kancelarich [diky pane Kafko], svazala jsi me svou
noci. Privinula jsi me na svou hrud, obklopila jsi me svim telem. Och ta slast.

Ja si nestezuju, vzdechnul urednik, pohledl z okna sve kancelare na sloup
nuselskeho mostu a vydechnul naposled... pred tim, nez otevrel dalsi dokument v
textovem editoru.

~ Praha, Zizkov, 15.10.2010/03:09:44