Overdrive's TXTs Schroedinger's Box

Dnes rano se zmenil cas z letniho na zimni, paradoxni je, ze jako pravidelny uzivatel netu jsem tuhle zmenu nijak nezaznamenal, takze muj vcasny prichod do prace zachranilo jen to, ze mi vcera vecer sefka rekla, ze na zmenu casu nemam zapomenout.
Ze by to byl dusledek toho, ze jiz nejaky cas nesleduju vlastne zadne lokalni deni? Je to tak strasne? Kolik dulezitych informaci "zivotni dulezitosti" mne takhle mine kazdym dnem?

Ale nastesti lide me maji radi a funguji jako filtr reality, jako jakysi muj RSS kanal na deni, ktery vybere jen ty opravdu nezbytne informace.

"Radi? Co s tim porad ma?", rekl by si nekdo.
To nic, jen jsem si chtel pochvalit ranni navstevu knihkupectvi a kavarny v supermerkadu, kde pracuju.
Na malou chvilicku jsem zavrel, ze se zaskocim podivat do knihkupectvi, co dalsiho papiroveho maji o fotografii, pote, co jsem jednim dechem precetl nadhernou knihu Jiriho Havla : Jak fotografovat krajinu.

Nasledovne me napadlo, ze kdyz nikde nikdo neni, dam si jeste kavu a cigaretu ve vedlejsi kavarne, kam si chodim zapalit, protoze je odtamtud videt na obchod a muze se tam legalne poskozovat si zdravi a taky memu okoli.
Obe cisnicky znam uz nekolik let, jako kolegyne odvedle.
Kava byla zdarma a zapalit jsem si samozrejme mohl, tak jsem si jako spravny povalec udelal radost, a abych zaplasil nocni ospalost, danou pouze ctyrhodinovym spankem, koupil jsem si alespon panaka Jameson bez ledu.
S usmevem i v rozespalych ocich jsem byl obslouzen a zase jednou nabyl dojmu, ze me lide maji radi.

nedele se ctyrlistkem, a pak ze nemam kriz rad

Vsem milovnikum dobreho cteni a fantasi doporucuju knihu:

MAX FREI : Cizinec. Tirifid. 2006

Jsem asi v jedne tretine a musim rict, ze po dlouhe dobe je to kniha, ktera me naprosto prekvapila a uzasne me bavi. Pribehy zasazeneho do jakehosi unrealneho sveta plneho magickych artefaktu, kouzelnych cechu a krasnych mist jsou psane s neuveritelnym citem, nadhledem jemnosti a osudovosti.
Zadne zkostnatele prvky fantasy se nekonaji, vse je jinak, jak je to treba v udesnych [IMHO] knihach Cina Melville. Mnoho pojmu neni nijak vysvetleno, takze zustava na predstavivosti ctenare, o cem vlastne cte, coz vsak vubec neni na prekazku sviznym detektivnim zapletkam s obrazomalebnosti srovnatelnou s famoznim Gaimanovym Nikdykde.

Rozhodne doporucuju a mirne ovlivnen recenzi na neviditelnem psu davam 10/10 s tim, ze jinak bych hodnoceni zatim nevyrknul, pac jsem stale jeste nedocet, ale kniha udajne nepoklesne az do konce. tedy jeste jednou zasadne doporucuji.

Zdeněk Žemlička: Vlčice. Edice Pevnost. WolfPublishing.

Kniha me zaujala uz na pulte svou obalkou, docela me dokonce zamrzelo, ze nebyla pribalena k jinak zda se docela kvlaitnimu vydani Pevnosti, ale mozna je to dobre, jinak bych vice pochyboval a zbytecne se nedostal k zajimavemu cteni.

Ne mnohdy totiz clove sleduje pribeh vlkodlacice na ceskem uzemi v obdobi nekdy okolo roku nula naseho letopoctu. Markomani, Bojove... got it?
Pribeh je vystaven pomerne precizne a podoba se mirne temer kazdemu jinemu pribehu o pomste jedince proti nasili a utlaku. Nejvice bych asi knihu prirovnal k C.J.Cherih - Paladin, ktera je podobna mimo jine i zalibou v historizujicim pojeti pribehu.
Abych pravdu rekl, nejsem v tak davne dobe nijak zbehly ve vedomostech, ale nic mi nepripadlo rusive, pobavil me vymysley jazyk [nejaka jihomoravska hatmatilka bych rekl], jenz mel zpodobnovat rec nektercy narodu te doby.
Celkove pomerne snadne a rychle cteni se sympatickou hlavni hrdinko, zajimavymi vedlejsimi postavami, zasazeny do zajimaveho lokalniho prostredi.

Na prvotinu rozhodne ne spatny text, jen tak dal.

7/10

Pro ty, co maji radi cyberpunk a noir detektivky, doporucim s relativne klidnym svedomim Brown: Newyorske Noci. Trifid..

Hned na zacatek minirecenze nutno zminit, ze autor se ani nijak zvlast nepokousi o originalni stvabu pribehu a zachovava klasicke noir postupy s detektivem popredi a malo postavami na pozadi, jejichz osudy jsou uzce spjate detektivnim pripadem.
Co je vask pomerne zajimave je to, ze noir prostredi ne nepodobne 87. reviru a Chandlerovym mestum, je protknute stribrnymi nitkami soucastnosti a blizke budoucnosti. Lezbicke bary bez prikras i falesnosti, implantaty, hologramy, virtualni realita. Zajimava i kdyz relativne predvidatelna zapletka, prijeme prokreslene postavy ve znameni strohe ale stylove ucelnosti.
Dobre rozvinute starodavne detektivni postupy v novem svete, kde dava technika vice moznosti.
Cteni do vany nebo do houpaci site, ktere pobavi a rozhodne neurazi.
Jak jsem se dozvedel, do budoucna vyjdou jeste dva dalsi dily, ktere maji byt stejne koncipovane i kvalitni, takze i v letni sezone [snad] bude co cist u vody.

7/10

Schink, Petr. Špinavá práce. WolfPublishing.

Zeptam se dnes jeste jedenkrate: Mate radi cyberpunk a noir?
Pokud si podruhe laskavy ctenar rekne sve osudove ANO, dovolim si s pomerne stejne klidny svedomomym jako pred chvili doporucit vyse zminenou knihu.
Znate svet Fallout? Po zemi presla treti svetova, tentokrate konkretne nuklearni valka. Nemnozi prezili v bunkrech, zbytek je zniceny a zmutovany pozustatek 40. a 50. let dvacateho stoleti. Lidstvo evolvovalo ale i degenerovalo. Technologii jsou ztraceny, stejne jako vzdelanost a civilizace.

Tak takhle nejak zacina prvni z povidek knihy, na jejiz kazde strance je vytisten tuzovy panacek v klobouku v ruznych pozicich, coz dava znat, jak vazne je cele cteni a psani knihy mysleno. Staci jen rychle obracet stranky.
Povidky bezi od potizim k potizim, od vyrazenych zubu k vrahum prostitutek a graduji straodavnym kulometem.
Povidkove linie jsou v knize dve, jedna pred katastrofou, za-pet-minut-dvanact, aneb klasicke Chickago, LA, a NewYork z noirovek, jen s tou drobnosti, ze zde je mozne se po telefonnicvh linkach pripojit k necemu ne nepodobnemu BBSkam naseho sveta let devadesatych.
Druha linie je vyse zminena postapokalypticka, ala Fallout. I ona je psana z pohledu "drsneho hocha" a i ona je dost zabavna a rychla k precteni.

Tedy pokud mam uz dnes doporucovat jen knihy do houpacich siti, klidne se houpejte s nami.

7/10

KULHANEK. Stroncium.

Informace o tom, ze vysel novy Kulhanek se ke me dostala spise nahodu, pobaven predchozimi dily tohoto genia braku jsem si knihu okamzite obstaral a musim rict, ze jsem byl nadmiru zklaman.
Nove vymysleny svet je podle meho nazoru malo organicky, jak kdysi napsal P.K.Dick, svet ktery se rozpadne pod vlasni vahou nez docteme prvni kapitolu.
Dobre tedy, mozna proste nemam rad nektera prostredi, ale kosmicka lod plna zombaku, popripade samoucelne vyuzita cesta na Titan [nebo spise nevyuzita] mi pripadly spise jako snaha nahradit zajimavym prostredim dej, ktreho je v knize opravdu pomalu, rekneme tak na prvnich dvaceti a poslednich peti stranach.
Samotny hrdina, jako vzdy Nsmrtelnu Bastard, je sam o sobe zajimavy jen obcas zajimave vyprodukovanou hlaskou, kterdych ve srovnani napriklad s Vladci Strachu je spise pomalu i kdyz reklama nabizejici policistum specialni kondomy na hromadny homosexualni pohlavni styk me docela pobavila.

Pokud mam jeste jednou kopnout do prohnile mrtvoly, kterou nidko nechce, musim konstatovat i to, ze Kulhanek asi moc kouka na televizi. Ano prispusobene realne reklamy byly i v minulych dilech a tady me take bavily, ale stavet text zpusobem kazdych 5 minut mrtvola a kazde 2 minuty pohled pod sukni, to je vazne konec kazdeho kulturniho braku. :]

Kniha de samozrejme precist jednim dechem, ale tento se ani nezrychly ani nezataji, proste nic nad cim by se clovek musel vzrusovat, nebo by jej nejak zasadne ovlivnilo, coz je od Kulhanka z meho pohledu docela necekane.

3/10

Každá generace si přeje být tou poslední.

Palahniuk není autor v našich zeměpisných končinách vůbec neznámý, snad také díky filmovému zpracování jeho vynikající knihy Klub Rváčů.
Možná si i pamatujete bezvýchodnsot života jejího hlavního hrdiny, jenž dokonce i svůj byt vnímá jako katalog obchodních domů s nábytkem. Jméno kusu, prodejce, cena.
Život musí být intenzivní, aby byla vůbec cítit jeho chuť. Chuť krve z rozbytých rtů, podlitiny ve tváři. Bez bot a bez košil. Úkolem dnešního týdne je zapálit alespoň jednu kancelář. Velice intenzivní kniha, která zanechává hruboký vryp v mysli vnímavého čtenáře. Vryp, který ničí krásu, stejně jako rýhy, které dělá jedna z hrdinek Ukolébavky klíči na starožitném nábytku.
Vryp stejný, jako dělají řeči o biodiverztě a odpornosti lidské hry na Boha z úst mladíka Ústřice. Vryp za každou posmrtně znásilněnou modelku, rýha za každé mrtvé novorozeně.
Přesto, že je Ukolébavka opět politická a protisystémová, přesto, že i ona zanechá šrám v mysli čtenáře, není co do schopnosti strhnout a změnit pohled na život zdaleka tak intenzivní jako již zmiňovaný Klub Rváčů.
Snad kvůli tomu, že postavy jsou otažitější (a pokřivené spíše pro efekt), snad kvůli tomu, že politika a snaha o změnu myšlení je daleko více zřejmá.
Narozdíl od Klubu rváčů jsem cítil, kdy jsou jednotlivé detaily skládány k sobě tak, aby jejich vliv byl více intenzivní, cítil jsem kýč a snahu. Klub rváčů plyne, manipuluje stejnými efekty, jen elegantněji, nesnaží se vykreslit postavy, snaží se vykreslit děje. Ukolébavka je naproti tomu de facto road book (odvozeno od road movie), které se snaží postihnout zlomené a pokřivené charaktery, což se Palahniukovi daří o poznání méně.
V žádném případě však nechci tvrdit, že Ukolébavka je špatná kniha, jen místo jejího zakoupení uvažujte spíše o návštěvě knihovny. Pobaví na dva večery, pokud neznáte Klub rváčů, některé efektivní metody tvorby atmosféry vás jistě překvapí, stejně jako pointa, možná, že dokonce přestanete jíst maso, nebo si uvědomíte, jak příroda kolem vás tiše křičí o pomoc. Možná si uvědomíte, že poslední dobou vybíráte jen mezi Kolou a Pepsi a možná budete lepší člověk. Obávám se však spíše toho, že kniha právě jen pobaví.

Je to stará říkanka o tom, jak jdou zvířátka spát. Je tesklivá a sentimentální, a když ji čtu nahlas pod halogenovými světly, vlastní tvář mi připadá popelavá a rozpařená okysličeným hemoglobinem...

...Odpovídám, že nevím. V knize tomu říkají probíranka. V některých kulturách ji zpívají dětem za hladomorů nebo sucha, nebo když je členů kmene příliš mnoho na malé území. Zpívají ji bojovníkům zmrzačeným v bitvě a lidem postiženým nemocí, všem, u koho doufají, že brzy zemře. Aby ukončili jeho utrpení. Je to ukolébavka.

6/10

V jako vynikající.
Comix je bezesporu umění a Alan Moore je bezesporu scénáristický umělec.

Nemám rád příběhy ze světů, kde vládne totalita, usazují se mi v hlavě trápí mne a ničí. To je snad ten důvod, proč jsem nad koupí V jako vendeta váhal. Zrazovala mne přirovnání k Orwellovu 1984, nechtěl jsem číst lidské zoufalství.
Nakonec jsem se odhodlal a knihu si koupil, rozhodně nelituji. V jako vendetta je o světě, kde lidé ztratili naději, ale ne všichni a ne navždy. O světě po nukleární válce, kde vládne fašismus a všechny "jiné" (barevné, lezby, levičáky...) již dávno vyhladili v táborech smrti, o světě kterému vládne Vůdce a jeho počítač.
V jako vrah, V jako vítězství, v jako 5. Ta da da dá.
Na scéně se zjevuje pomsta v masce Guye Fawkese (první známý terrorista, pokusil se vyhodit do vzduchu Britský palament v 17. st.). Pomsta je vzdělaná, tajmená a velmi účinná. Pomsta hýří citáty z klasické literatury, pomsta jež je myšlenkou svobody, nikoli tváří skrytou za maskou.
Pomsta vraždící bez rozdílu, pomsta citlivá jako břitva. Pomsta, jež nese naději, že oči kamer na každém sloupě jednou oslepnou. Pomsta ničí, aby na troskách mohl vzniknout nový svět, ne snad lepší, ale svět DĚLEJSICOCHCEŠ.

Vynikající kresba, vynikající dialogy, zvláštním způsobem propojené s obrazovým dějem, tak, že citáty dokreslují obraz, či obraz dokresluje citáty, dokonalý střih. Mrazivo. Naděje. To vše Alan Moore a kreslíř David Lloyd vložili do své úžasné knihy, která vychází (v ČeskoSlovensku) právě v čas, aby doplnila filmovou verzi v našich kinech.

(To je jejich úloha : vládnout si sami, řídit své životy a lásku a zemi... - V)

10/10 (bez chyby)

Hamiltonová, Laurell K. Provinilé slasti. Praha, Triton, 2006. ISBN 80-7254-669-4.

Já s upíry nechodím, já je zabíjím. - Anita Blakeová

Ano je to bohužel tak, citace hlavní hrdinky uvedená hned na obálce knihy nelže. Pokud si knihu koupíte, dostane se vám totiž do rukou čistokrevný brak úrovně hodnocení C.
Hlavní hrdinka žije ve světě, kde se přemnožili nemrtví a ještě navíc si vydobili občasnká práva, taková jako je majají v běžné Americe živí dnes. Mohou zakládat církve, mohou vlastnit majetek, snaží se získat volební právo a při tom všem pijí lidem krev, vstávají z hrobů, ovládají části měst terrorem...
Anita je policejní externista pro vyšetřování případů nemrtvých. Sama sebe vidí jako drsného detektiva, z kih od D. Hammeta nebo R. Chandlera. Ve skutečnosti, i přes drsné hlášky a temný vnitřní hlas, chová se jako hloupá pipinka jako vystřižená z špatných detektivních mýdlových oper osumdesátých let.
Autorce se ani v nejmenším nepodařilo zachytit děj zajímavým způsobem oněch drsných detektivek o který zřejmě usilovala. Nejen že Anita je zcela slepá k faktům, které v lineárním ději bez zajímavých zvratů v podstatě stejně nehrají žádnou roli, ale navíc ještě jedná zcela nesmyslně (a nejen ona, ale i ostatní postavy) jen proto, aby byl děj ozvláštněn troškou SM sexu, setkáním s krysodlaky a lásky ke spocenému mladíku v kůži.
Když jsem knihu kupoval, dost jsem váhal, protože tohle všechno jsem nějak vnitřně tušil, ale prodavač mi řekl, že mám očekávat zábavnějšího Kulhánka. To mě bohužel zvyklalo. Kdyby tuhle knihu psal muž, řekl bych, že jí chybí koule, protože ji psala žencká (zřejmě tak šestnáctiletá holka s nevybytou sexuální fantasiií a touhou vykrást všechny upírské knihy a filmy co jich kdy viděla), musím říct, že kniha rozhodně není krev a mlíko. Je to prostě lineární brak, se špatně napsanými akčními scénami, nesmyslnými a nikam nevedoucími kličkami v ději, špatně vykreslenými postavami, které slouží jen jako kulisy a faktickými chybami jak v překladu (id Sombra) tak v ději.
Překlad -možná i originál nevím- je psaný v duchu holky, která se pokouší používat kriminálnický slang, ale neustále jí do toho prosakují slova jemninánku a plantážníci, v duchu holky, co sice četla Shakespeara, ale nikdy neslyšela opravdový slang, v duchu holky, která si myslí, že se říká krocna místo krochna :))). Hlavní hrdinka schovává pod polštářem Browning HI power o němž zatvrzele mluví jako o devítimilimetrové zbrani (jestli ono HI POWER nepochází náhodou od toho, že evropská zbrojovka se kdysi umanula vyrobit .45 kanón, tak už vážně nevím). Celkově děj působí tak, že aby se autorka nemusela učit reálie a něco si přečíst, raději si všechno vymýslí z fleku.
Abych jen nekritizoval, musím podotknout, že některé scény, především erotické, jsou rozhodně esteticky napsány, tak jak je zvykem v každé lepší knize z červené knihovy. Autorka v nich hýří barvami, vůněmi, neonovou pochmurností a blonďáky s modrýma očima, kteří jsou starší pětiset let. V tomto ohledu bravo, ale to je bohužet tak všechno.

Pokud mám tedy knihu honotit, tak doporučuji jen zatvrzelým fanouškům upírů, lidem bez dobrého literárního vkusu, onanistům a holkám do patnácti let.

2/10

Sice nerad píšu recenze na staré knihy, protože si myslím, že se stejně dostanou do ruky jen málokomu, ale vzhledem k tomu, že už jsem delší dobu nic nenapsal a kniha HardWare (v originále HardWired) není zase až tak špatné čtení, udělal jsem protentokrát vyjímku.

HardWare je jednen z mála do češtiny přeložených cyberpunkovývh počinů let osumdesátých. Vlastně si myslím, že i přesto, že je žánr cyberpunk u nás stále oblíbenější, nebude asi mnoho lidí, kteří by ji znali a i já jsem k ní přišel někdy v pětadevadesátém naprostou náhodou v nějakém garážovém výprodeji.

Možná za to mohla její obálka, která je sice zajímavá, ale svádí spíše k myšlenkám na brak nejhrubšího zrna. Možná za to mohlo doba, kdy jen málo vyvolených sedělo doma svých dvaosumšestek s modemy bzučícími bbskmai. Prostě se kniha ztratila a je to docela škoda.

Dnes snad již každý scifista předškolák zná romantickou vyprávěnku o břitvačce se zrcadly místo očí a o vyhořelém feťákovi od mašiny, který buší do klávesnice až do úplneho vyčerpání, každé dítě dnes zná Gibsonova Neuromacera. HardWare je titul o něco málo mladší (orig. A Tor Books 1986), ale jen o maličko méně kvalitní.

USA prochází krizí, ve skutečnosti je rozděleno na jednotlivé státy, které úpí pod těžkou podrážkou Orbitálů, skupiny korporačních špiček, které Zemi vysávají o poslední zbytky jejích zdrojů, pládnují velkolepé budoucnosti a potácejí se v úpadku dekadence. Underground na Zemi žije z posledního, posledními stezkami svobody jsou pašerácké výpravy pancéřovaných tanků. Piloti jsou připojeni neurálním rozhraním, ketré jim umožňuje cítit pancíř tanku jako kůži, turbíny motoru jako tlukot srdce a palivové přívody jako tepny. Jejich cíl je svoboda, volnost a nezávislost, tedy alespoň některých. V průběhu děje je stále více zřejmé, že i tento pašerácký underground je jenom pár lidí, kteří přes své technické nadání nevidí, že Země prohrála a že i oni jsou manipulováni korporacemi a cizími zájmy.
Kovboj je bývalý pilot pašerácké stíhačky, z dob, kdy ještě létal za "správnou stranu", za svůj ideál. Díky svému umu a nadšení se dostává do situace, kdy musí bránit svůj život a dostává zároveň příležitost se pomstít a nesmazatelně vypsat své méno kondenzační stopou na modrou oblohu...

V mnoha ohledech se jedná o akční science fiction, v mnoha ohledech je kniha jakousi nápodobou Neuromancera, v mnoha ohledech kniha zavání atmosférou konce studené války, ale... Ale je třeba říct, že pojetí mechanických mašin jako virtuálních prostorů, ke kterým se člověk může připojit implantovaným rozhraním přímo do mozku je moc zajímavá idea, která však již dnes asi nikoho nepřekvapí. Ale jak daleko jsou tihle riggeři (termín označující bytost neurálně připojenou na mechanické stroje objevující se v RPG Shadowrun) v budoucnosti?

Nedokážu zcela přesně odhadnout, jak moc je na knize vidět technické nadšení a nadání autora, ale myslím, že je to velice podobné jako u gibsona, který stvořil myšlenku matrix a počítačových hackerů, jak je dnes známe, aniž by byl více než pouhým uživatelem osobního počítače, to nadšení je ale z knihy cítit a dodává jí stejně jako Gibsonovu Neuromancerovi správnou šťávu a atmosféru, na kterou si mnohé současté post-cyberpunkové slátaniny jenom hrají.

Daším velkým kladem knihy jsou postavy, které ač použity velmi akčně až hrdinsky (v případě Kovboje), nejsou šablonovité, mají své cesty a ty je vedou, nikdy však do uliček které by čtenáři připadly přehnaně vykonstruované, či snad nudné nebo neuvěřitelné. Máte prostě dojem, že čtete příběh dvou undergroundových hrdinů, co se ve světě nestratí. Každý z nich je z legend cyberpunkové ulice.

Posledním kladem, který mne na knize příjemě překvapil, už když jsem ji jako kluk četl poprvé, je neortodoxní používání tzv. cyberware.

Sice již nejsou mezi námi takoví, kdo neznmají význam toho slova (stejně jako asi každý již dnes ví kdo je to Legolas), ale přece jenom upřesním, že se jedná v podstatě o hardware, kterým jsou vylepšovány lidské vlastnosti, reflexy, smysly, paměť...

V HardWare je tento cyberware podobně invazivní jako například velké pearcingy, zjizvování, nebo tetování v dnešním každodením světě. Kybernetické oči z plastiku jsou vnímány jako mrtvá brána do duše a znak oběti sebe sama profesionalitě řemesla. Kybernetická zbraň podobná hadu v ústech a tubicích těla hrdinky Sáry je šílenstvím ze světa Gigerových nočních můr a zdířky propojující člověka s mašinou jsou odznakem dekadence a úpadku kybernetických feťáků.
Tak ztácí svůj lesk klišé chromu, tak rezaví filigrán.
Velice zajímavé z mého fanouškovského pohledu.

Pro milovníky Legolasů pravděpodobně nic vhodného, pro milovníky Kulhánka stále málo zbraní, pro milovníka vesmíru příliš mnoho létání v atmosféře, ale pro cyberpunkera docela slušně přeložená, stylová a zábavná četba. Velice doporučuji.

Pokud náhodou víte o digitalizované verzi této knihy, měl bych o ní docela dost zájem.

Ještě přidám jeden citát, aby bya jasná celková filosofie knihy:

"Maurice ej v pánu. Původně jsem plánoval, že umřu já, ale on mě předešel. Se smrtí milenkou. Odvedla si ho."
"Opatrně ti povídám. Teď na druhou nohu."
"Já se za ní vždycky honil. Až do dneška jsem o tom nevěděl."
"Polož si hlavu sem, ke mě na rameno."
Kovboj ucítí teplý dotyk na tváři a zamumlá, "Stát se legendou ještě zaživa, to je pěkná zhovadilost."
Kola vozu tiše vyrazí vpřed.

Terry Pratchett, Stephen Briggs. Kuchařka Stařenky Oggové. Praha, Talpress.

Recenzovat Pratchettovu Zeměplochu nemá příliš smysl, protože i přesto, že je to série v dnešní době již přesahující třicet dílů, její kvalita jako celku je konstantně velmi vysoká, proto, ač hrdým majitelem všech Pratchettovských knih, nepíšu obvykle recenze na každé jednotlivé dílko zvlášť.

Kuchařka stařenky Oggové není klasická kniha ze zeměpoplošské série a ještě zároveň také nepodlehla vzrůstajícímu tlaku na komercionalizaci Prattchetova díla.

Ani tato kniha sice již není z nejnovějších titulů na našem knižním trhu, ale vzhledem k tomu, že o Pratchetta je stálý zájem, a také proto, že je stále ještě možné ji občas koupit, rozhodl jsem se, že o ní něco napíšu.

Kuchařka celá je pojata jako kniha Ankh-Morporského vydavatelství nevalné úrovně, které jen díky akutnímu nedostatku finančních zdrojů bylo ochotno vydat svazek receptů známé Zeměplošké čarodějky Gity Oggové.

Jako recenzent knihy musím podotknout, že s jejich postojem zcela souhlasím, protože stařenka Oggová si prostě málokdy dokáže pomoct od oněch nevkusných žertíků na téma "všechny ty malé kousky". Je také opravdu nevkusné, když čarodějka popisuje pochoutku tak dekadentí, jakou bezesporu je například Růžový Klátil.

Nemnohému čtenáři jistě, podobně jako mě nepřipadne vtipná pasáž z receptu na sladkosti arcimistra cechu vrahů, kde Gita výslovně nedoporučuje (a zbytečně dokonce několikrát), použití arzénu jako hlavního dochucovadla.

Gita Oggová je prostě zhýralá postarší chlípná dáma o jejímž vychování (ježto sama rozebírá v pokročilé části knihy) je přinejmenším nedostatečné.

Jediným kladným bodem, který na celé kuchařce shledávám je fakt, že veškerá jídla je možno podomácku zhotovit, z běžně dostupných surovin a jejich přípravu i konzumaci lze s přežít.

Jako recenzent knihy paní Oggové a pana Pratchetta musím výrazně apelovat na dobrý vkus čtenářů slovy odrazujícími od její koupě, zvláště nebyl-li jejich vkus již předtím výrazně pokroucen a mrzačen předchozími paskvily z per výše jmenovaných.

Za darování knihy (nejen pro účely této recenze) autor velice děkuje slečně Tatianě -Hieně- Hruškové.

Stellarium tvrdí, že pomocí něj můžete prozkoumat vesmír podobně jako z okna malým kukátkem, nebo menším speciálním dalekohledem.

možňuje si nastavit aktuální pozici, takže hvězdy by měly být vidět stejně jako z okna. Navíc přidává různá témata, jako například západ slunce, nebo krajinu, přes kterou hvězdy jakoby pozorujete.

Pěkná je i možnost, zobrazovat mytologické bytosti, tak aby vynikla souhvězdí.
Vzhledem k tomu, že je program určen pro hvězdárny a planetárie, poskytuje samozřejmě i spoustu informací o pozorovanch objektech a možnost promítat pomocí rybího oka (tedy na kulovou plochu).
Docela rád bych se na to někdy podíval za pomoci plátna a promítačky.

Večerník mi poradil ke shlédnutí program CELESTIA
, který jsem však ještě nestihnul ani stáhnout, natož pak prozkoumat. Nabízí poznání vesmíru, cca 100.000 hvezd, planet, měsíců, komet a dokonce i vesmírných plavidel a satelitů. Vše ve velice krásné grafice, jak je jasně zřetelné ze screenshotů.

Vyzkoušejte a kdyžtak dejte vědtět. Samozřejmostí jsou verze pro všechny (3) operační systémy.

A poslední hračka je tentokráte opravdu hra. Včera večer jsem se u ní zasekl s Hienou na několik hodin, protože je opravdu zábavná a umožňuje hrát ve dvou až čtyřech hráčích na jednom počítači.
Jmenuje se to glTRON a princip je jednoduchý. Ve 3d areně jezdíte na "světelných" motorkách, které za sebou zanechávají ocas, jakousi zeď. Kdo se nabourá, ten prohrál.

Možná znáte 2d obdobu této hry ještě z osmibitů, která se jmenovala červi. Podobná je i hra Snake.
Celý nápad 3d motorek ala červy jsem poprvé viděl ve filmu TRON a podobný naápad byl použit i v knize Neila Stephensona Sníh.

Pred casem jsem se prestehoval z ateistickeho Ceska do zeme dvou dominantnich vetvi nejrozsirenejsiho svetoveho nabozenstvi - krestanstvi.
Dve vetve znamenaji predevsim to, co Brown popisuje slovy hlavniho hrdiny Andelu a demonu: "...vzdy tusil, ze existuje prima umera mezi poctem pravych vericich a poctem obeti".
Tou zemi je Slovensko, nas nejblizsi soused.
Situace neni az tak extremni, nicmene velka vetsina vesnic ma dva oddelene hrbitovy, ty bohatsi maji i dva svatostanky; jednou pro katoliky, podruhe pro evangeliky. Kdo by si snad myslel, ze to zpusobuje klid dusi, ze se chlapi v hospode porvou jen pro zabavu a sousede se maji radeji, docela by se divil.
A Brown se tu stal pres noc bestsellerem; je za vykladem kazdeho knihkupectvi, v kazdem supermarketu, pretrasa se v novinach i na internetu.
DaVinciho kod si proste nemuzes neprecist rikaji ti kamaradi i reklama.
Tolik uvodem.

DaVinciho kod neni utla kniha, ale jejich cca ctyrista stran jsem zhltnul za necele dve odpoledne.
V podstate se jedna o -na prvni pohled- klasickou dobrodruznou literaturu, dnes se tomu rika thriller, drive detektivka, ale ja si proste nemohu odpustit srovnani s Indiana Jonesem.
Krasna kryptolozka a postarsi charismaticky vedec, jehoz domenou je vyzkum a vyklad symbolu, jsou zapleteni do vrazdy vyznacneho historika umeni a vzdelance, z niz jsou navic obvinovani.
Z Parize utikaji do Londyna hledajic nejen vraha, ale predevsim svaty gral.
Trnitou cestou slozitych hadanek, pronasledovani policii i fanatickym albinskym mnichem dochazeji k poznani.
I vam to zni jako klasicke becko?
Tedy za jasny klad povazujte ctivost.

Druhu stranou mince je pomere hluboka znalost autora ve veci symbolu, ktere v dnesnim svete spojujeme se sektami, krestanstvim ci satanismem.
Ctenar je seznamovan s historii krize a jeho odvozenin, dozvi se mnohe o pentagramu, pochopi cislo PHI (tedy konstantu zlateho rezu), dozvi se neco o dile slavneho Leonarda a nauci se par kryptografickych triku a pojmu, take zjisti, kde se vzaly symboly na hracich kartach a co je tarok.
Dulezite je take to, ze cely vyklad uvadi symboly dnes bezne pouzivane do puvodnich a historických souvislosti. Take se dozvidame, ze Bible a jeji podoba neni celistvy zapis vypovedi svedku zivota Kristova, ale politcka propaganda moci, zmineny jsou apokryfy (vcetne tech od mrtveho more).
I kdyz v nekterych (vetsine) momentech ustupuje nepreberne mnozstvi vyznamu a faktickych udaju dynamice poutaveho deje (ne tak u bezne srovnavaneho Jmena ruze od UE), je mnozstvi srozumitelne podanych fakt pomerne velke, takze i prumerny Fero ci Novak se nauci neco noveho a dokaze tak treba vnimat dominantni nabozenstvi sve zeme v novych souvislostech.

Jake je tedy shrnuti?
Brown pomoci ctiveho, dobrodruzneho a obcas kycoviteho konspiracniho thrilleru/detektivky uci lidi nejen starym vyznamum uctivani a symbolu, ale take krase umeni, geometrie a zeny. Skola hrou? Co vic si vlastne muzem prat? Chceme byt lidmi ze slonovinove veze, jez opovrhnou hadankou, kterou dokazi vyresit drive nez hlavni hrdinove? Opravdu?

Celkove davam knize hodnoceni 97%.

(sorry za text bez diakritiky, psal jsem to na handheldu, ktery nemam pocesteny)